Články
Snad každý měl svého učitele...
"Tome, pojď... vezmu tě na ryby." Takhle jsem začal. Bylo mi asi šest let, když mě člověk, kterému jsem za tohle nyní strašně vděčný, děda, vzal poprvé na ryby. Pamatuji si to myslím docela dobře na to, kolik mi bylo let. Přijeli jsme k našemu rybníku, už nevím jestli to bylo na jaře, v létě nebo snad na podzim, ale pamatuji si jak děda nahazoval své staré pruty z Polska, jak je postavil do svých rezavých vidliček, které má doposud. Jak seděl na té své prapodivné, ne-příliš pohodlné stoličce. Nikdy jsem vlastně nepřišel na to, proč tu stoličku nevyměnil za lepší a pohodlnější, leč mu o pár let později babička k narozeninám koupila novou a modernější stoličku. Já seděl na stoličce s motivem žabičky a koukal do vody. Chytali jsme v rohu našeho rybníka, kde jsem nikdy od té doby štěstí nezkoušel. Pamatuji si jak jsem byl překvapený, když jeho "kindervajíčko" propletené drátkem vyjelo k prutu, děda vyskočil, zasekl a volal na mě ať rozbalím podběrák. Vím že jsme v ten den vytáhli tři kapry okolo padesáti centimetrů a stále si nedokážu vysvětlit, jak se mi to mohlo líbit, přece jsem jen seděl, díval se do vody a čekal. Normálně bych s klukama běhal po hřišti za balónem, jak to kluci z vesnice normálně dělali, ale ten den odstartoval v mém životě novou kapitolu. Od té doby jsem pokaždé následoval dědu při jeho ranních a dopoledních vycházkách na rybník, pomáhal mu míchat šrot, podebíral mu ryby a pomalu se učil.
Jednou mi děda koupil malý proutek mé velikosti, protože ty jeho byly na mě ještě moc těžké. Navázal mi tam malý splávek, ukázal mi jak z kousku chlebu ušoulat těsto, jak nahodit, zaseknout a vytáhnout cejna. Náš rybník jich je plný jako zuby rybářů, kteří tohohle malého slizkého tvorečka vytáhnou místo kapra, který je jejich hlavním cílem. Ale co já se cejnů, když jsem byl v tom sladkém nevinném věku nachytal. Kolik jsem jich daroval babičce pro její slepičky, které nám běhali po dvorku nebo kolik jsem jich pustil do vedlejšího potůčku. Věřte mi, bylo jich mraky nebo spíše kbelíky, ve kterých jsem je na tu chvíli držel. Na kraji našeho rybníka, u kterého jsem v teplých měsících vyrůstal, místní myslivci často mývají na hromadě obilí pro jejich kačeny, na které na podzim pořádají tradiční hon. Rybáři si tam chodí potají jeden nebo dva kyblíky nabrat, když nemají čím krmit. S dědou jsme jednoho letního dne taky pár kýblů vysypali do vody před námi a já opět chytal své cejny, prostě mě bavilo co půl minuty mít záběr, i když jsem tahal mřenku za mřenkou, protože si tady nebudeme nic nalhávat, cejni to byli opravdu maličcí. Jeden záběr byl ale jiný, místo toho aby se splávek položil na hladinu a začal klasicky cestovat po hladině, okamžitě se ztratil do hloubky a já cítil jak se špička proutku začala ohýbat. Zasekl jsem, ale ryba si toho nevšímala, jela dál a mě táhla k vodě. "Dědo, pomoc!" volal jsem v panice. Děda přiběhl, sebral mi prut, seřídil brzdu, aby mi to ryba neurvala a dal mi ho zpátky do ruky s tím, že to zvládnu. Radil mi kdy motat, jak držet prut, pořád byl vedle mě a pomáhal mi. Nakonec se ryba cákala v našem podběráku a já poprvé v životě viděl amura. Ryba, kterou jsem nikdy nechytil jinak než na splávek a kuličku těsta náhodou, když jsem chytal cejny, plotice a karásky. Mimochodem v ten den jsem vytáhl ještě jednoho o něco menšího. Dorazili jsme domů a babička se nás jako vždy trošku posměšně ptala co jsme chytli, děda se jen zakřenil a pravil, že jsem dneska rybář já, on jen koukal jak se to dělá.
Bylo šestnáctého června a tím byla odstartována sezóna dravců, pro nás tedy candátů, protože je děda má rád téměř stejně jako mojí babičku. Děda mi zkrátka objasnil jak se candáti chytají, naložili jsme výbavu do dědova golfa z roku 1987, který dnes stojí v naší garáži porouchaný a čekající než já vydělám dost peněz na jeho opravu, protože pro mě je to prostě památka a odmítám se ho zbavit. Až ho opravím budu v něm jezdit na ryby zase na ten náš rybník. To jsem ale trošku odbočil. Už za šera přijíždíme k rybníku, rychle vybalujeme a chystáme se na lov a na noc. Spali jsme pod širákem, připadal jsem si jako opravdový chlap, než jsem usnul v měkké trávě stočený do klubíčka jako malé spokojené mimino. Vzbudil jsem se v noci, obloha jasná, hvězdy společně s měsíčkem soutěžili o to, kdo více osvítí tu naši "hanáckó" rovinu. Otočil jsem se na dědu, ležel na zádech, ruky složené za hlavou, koukal na hvězdy a usmíval se, byl šťastný. Je vtipné, že jsme společně žádného candáta nikdy neulovili, a to jsme na nich byli hodněkrát. Poprvé jsem candáta ulovil se svým kamarádem, se kterým se známe od školky. Je to takový bručoun, který toho vždy chytil více než já a mě to nikdy nijak nevadilo. Nicméně pokaždé, když jsme se rozhodli vydat na lov tohoto nočního dravce, tak se nám něco přihodilo. Když to nebylo kompletní zamotání vlasců a prutů dohromady, od toho jak jsme nic neviděli, tak to byl netopýr který nám vletěl do prutů a zase je všechny kompletně zamotal. Několikrát jsme museli rychle sbalit a jet domů, protože nás v letních měsících navštívila rychlá bouřka. Alespoň mám hezké vzpomínky na naše noční lovy candátů.
Táta mě přivedl k hokeji, děda k rybám. Naše společné výpravy s dědou si všechny byly velmi podobné, málokdy jsme něco chytli a po dlouhých hodinách bez záběru jsme začali společně propadat jakési skeptické náladě, z které vyústilo různé experimentování s návnadami a končilo vtípkama "Dneska jsme jim dali". Doma jsme si poslechli drobný výsměch od babičky a mých rodičů... Milovali jsme to oba dva. Postupně jsem ale začal dospívat. Ve dvanácti jsem s tátou začal přes týden bydlet v Ostravě, kam jsem odešel hrát hokej a od svých čtrnácti let tam bydlím sám. Naše výpravy tudiž byly méně časté, protože jsem nebýval tak často doma, ale přesto jsme si vždy ještě na sebe chvíli našli. Je leden, a i když je hokejová sezóna v plném proudu, těším se na ryby, na odpočinek, náš rybník, na svou rodnou vesnici, na svůj domov, ke kterému tohle všechno patří, protože vím, že následující rok bude všechno jinak. Proto si chci léto užít a ne jinak než u vody. V polovině nejchladnějšího měsíce v roce, chystám své staré věci, oprašuji je, přemýšlím jak na jaře začnu u vody, čtu různé rybářské články, knížky a doufám, že to takhle má většina rybářů, kteří se nemohou dočkat než opět nahodí své pruty.
Tomáš Kardinál